…„Když Bůh tvořil tento svět, jakoby sám Sobě vytyčil úkol volby nějakých řešení – takových, jak by je řešil On např. jako člověk. Pak zde vzniká ve struktuře logického působení určitá stejnorodost, která je spojena s tím, že Bůh Stvořitel vnímá
a chápe člověka na určité úrovni jako sobě rovného a při tom Bůh mu dává možnost nekonečně věčně se rozvíjet, tzn. dosáhnout všech těch prvků v řízení, v rozvoji, které sám Bůh, Stvořitel celého světa, založil.

A tato idea Boha se v tomto případě neprojevuje jen jako idea osobnosti, která zatoužila, aby svět byl takový. Ve struktuře světa existují určité důvody, například rozvinout nějakou realitu, abych tak řekl, z ničeho – to je také definováno především nějakou úrovní zákonů v již vytvořeném světě. Například proto jsou rozhodnutí člověka soustředěna jak v něm, v jeho vnitřní struktuře, v jeho vnitřním i vnějším světě, ale zároveň ovlivňují celou strukturu reality, z toho důvodu samotný princip organizace reality je právě takový, že již po zformování zákonů vnějšího světa a vnitřního světa člověka a obecně živých bytostí se tyto zákony rozvíjejí jakoby zevnitř, ze živých struktur a přitom vytváří vnější svět.“…